Z jako Ztráta tváře

Ztratit tvář je jedna z největších pohrom, které mohou člověka v Asii potkat. Tvář se může zvětšovat (někdy i otékat), nebo taky zmenšovat - ztráta je až tím finálním, o to hroznějším stádiem. Tvář se dá ztratit tím, pokud člověk ztratí nervy a vypění, nebo pokud nezachová klid a netváří (!) se, že je všechno v pořádku a nic není problém.
Rovněž přiznat, že něco neumíte, nevíte nebo nedovedete je dost nešťastné - proto se Vietnam hemží skromnými, leč hrdými a všeznalými prezidenty vesmíru. Po několika dnech Evropanovi dojde, že je dost nejapné klást otázky zjišťovací, tedy takové, na které se dá odpovědět "ano" nebo "ne" - posledně jmenované odpovědit se skoro nikdy nedočkáte. Pokud se tedy např. ptáte na cestu, neptejte se stylem "Dostanu se tudy do centra?", nýbrž "Kudy se dostanu do centra?"

Ztratit tvář můžete také v taxíku, který vás už dvacet minut vozí po městě zvíci Rakovníka a hledá adresu v centru, aniž by měl sebemenší tušení, kde je - někde tu být musí. Pokud se začnete rozčilovat a dožadovat zkrácení vyhlídkové jízdy, kterou jste si neobjednali, ztrácíte body a tvář - maximálně se taxikář na vaše naléhání bude snažit zjistit, kdeže to je, třeba tak, že přibrzdí a ptá se kolemjdoucích. Otázka je, čeho si ceníte víc - jestli svojí tváře před taxikářem, nebo peněz, o které vás zkasíruje (to, že jste jezdili čtvrthodinu zbůhdarma ještě neznamená, že po vás nebudou chtít to, co je na taxametru).

Nezapomeňte - i v češtině platí, že "slibem nezarmoutíš", a ve Vietnamu vás nikdo zarmoutit nechce.

Z jako Záplavy

Záplavy jsou v určitých oblastech Vietnamu celkem běžné a nikoho příliš nevyvádějí z míry, pokud nepočítáme vyděšené turisty. Místní to berou tak, že je hodně vody, takže se na nábřeží udělá nějaký ten buddhistický rituál, pálí se tyčinky a falešné peníze jak o život, a když to nepomůže a přece stoupne hladina, vynosí se všechno do vyšších pater, místo motorek se jezdí na člunu a míň se troubí. Když voda opadne a vymete se bahno, nanosí se všechno zase zpátky a život jde jako předtím.

Pokud se zblblý tůrista ptá, jestli je bezpečné jet někam, kde byly záplavy před měsícem, místní na něj nechápavě hledí, protože tam záplavy teď *nejsou*. No jo, ale byly, kontruje tůrista - místní nechápou. Je to, jako byste se jich ptali, jestli si máte ven vzít deštník, když přece před měsícem pršelo...

X jako Xe Om

Mototaxi – ulice jsou plné mužů všeho věku, kteří mají očividně hodně času, postávají, posedávají nebo dokonce polehávají na svojí motorce či skútru a za levný peníz nabízejí svezení kamkoli. Výhodné v jedné osobě, nevýhodné ve dvou - tři dospělí se na jednu motorku nevejdou a za stejnou vzdálenost pak platíte dvěma xeomákům dvojmo.

T jako Trasa

Ha Noi – Hai Phong – Cat Ba – Ninh Binh – Cuc Phuong (Co Lung) – Tam Coc – Hue – Hoi An – Hue – Ha Noi
Původně jsme měli v plánu jet ještě dál na jih – kolem pátého listopadu 2009 se ukázalo, že jsou skoro všechny kraje na jih od Nha Trangu, které by stály za to, postižené tajfunem a buď zatopené, nebo jsou tam sesuvy půdy, takže jsme si to zase rozmysleli. Chtěli jsme se vyhnout těm nejproturistovanějším oblastem, jako je Sa Pa, zátoka Ha Long a Da Nang – i tak jsme si tůrismu užili až až. Nejjižnějším navšíveným městem byl tedy Hoi An.

V jako Vodní dýmka

Skoro u každého pouličního stánku s čajem, cigaretami nebo jídlem na severu Vietnamu je v kýblu nachystaná bambusová vodnice, nezřídka značně zakouřená a v dolní partii patřičně ohnilá. K vidění jsou verze z bambusu i novoduru, místy dokonce i naleštěné hliníkovky, starší modely jsou obalené vrstvami izolačky, s dřevěným i kovovým kotlem. Některé mívají stojánky, aby se nevylila voda – většina jich ale čouhá z kyblíků na zemi a čeká na zkušené nikotinisty, až jedním mocním tahem zpopelní dávku řezaného tabáku v kotli, tuto obratně vyfouknou a za zvuku, který vzdáleně připomíná okarínu, natáhnou do plic šedavý nimbus. Dýmky jsou nabízeny k použití prakticky všude, k prodeji skoro nikde. Na jihu Vietnamu (jižně od DMZ) se prakticky nekouří.

V jako Voda

Z kohoutku se nedá pít… a brzy zjišťujeme, že z Čech dobře známý paradox, že voda bývá leckdy dražší než pivo (viz B jako bia hoi), platí i ve Vietnamu. Postupně tedy objevujeme různé značky místních vod, ty nejlevnější v supermarketu kolem 5 tisíc dongů, ty nejdražší za 10 tisíc na ulici (v Hanoji pod 10 tisíc nikde, na menších městech kolem 7 až 8 tisíc). Voda je bez bublinek a i englicky se člověk na ní dočte, že je přečištěná reverzní osmozou.

V jako Víno

V jako Víno
Ve Vietnamu se réva pěstuje v okolí Da Latu – vedle pečiva další dědictví po Francouzích. Červené je hutné, sladké, těžké a silné, bílé spíše plošší a nevýrazné – možná důsledek zpracování nebo skladování, těžko říct. Ve větších městech se dá narazit i na vinotéky – v nich jsou dostání základní druhy dalátského (bílé, červené standardní, červené exportní, červené merlot-cabernet a červené silné, 16voltová šťáva zvaná „strong wine“ - v jedné hanojské večerce se mi dokonce podařilo zakoupit morušové víno – opět 16 procent alkoholu, sladké a hutné…) bratru za 50k, ale i dovozová australská, čilská, argentinská nebo evropská vína za ceny odpovídající tomu, že jde o dovozový tovar (třikrát a vícekrát vyšší než místní mok). Vinotéky také nezřídka prodávají i koňak – vzhledem k tomu, že vše nasvědčuje tomu, že se jedná o čínskou napodobeninu, to asi není nejlepší investice. Místní dávají masově přednost rýžové vodce Ha Noi, která se chutí i silou vyrovná ruským, polským i finským produktům.