Ztratit tvář je jedna z největších pohrom, které mohou člověka v Asii potkat. Tvář se může zvětšovat (někdy i otékat), nebo taky zmenšovat - ztráta je až tím finálním, o to hroznějším stádiem. Tvář se dá ztratit tím, pokud člověk ztratí nervy a vypění, nebo pokud nezachová klid a netváří (!) se, že je všechno v pořádku a nic není problém.
Rovněž přiznat, že něco neumíte, nevíte nebo nedovedete je dost nešťastné - proto se Vietnam hemží skromnými, leč hrdými a všeznalými prezidenty vesmíru. Po několika dnech Evropanovi dojde, že je dost nejapné klást otázky zjišťovací, tedy takové, na které se dá odpovědět "ano" nebo "ne" - posledně jmenované odpovědit se skoro nikdy nedočkáte. Pokud se tedy např. ptáte na cestu, neptejte se stylem "Dostanu se tudy do centra?", nýbrž "Kudy se dostanu do centra?"
Ztratit tvář můžete také v taxíku, který vás už dvacet minut vozí po městě zvíci Rakovníka a hledá adresu v centru, aniž by měl sebemenší tušení, kde je - někde tu být musí. Pokud se začnete rozčilovat a dožadovat zkrácení vyhlídkové jízdy, kterou jste si neobjednali, ztrácíte body a tvář - maximálně se taxikář na vaše naléhání bude snažit zjistit, kdeže to je, třeba tak, že přibrzdí a ptá se kolemjdoucích. Otázka je, čeho si ceníte víc - jestli svojí tváře před taxikářem, nebo peněz, o které vás zkasíruje (to, že jste jezdili čtvrthodinu zbůhdarma ještě neznamená, že po vás nebudou chtít to, co je na taxametru).
Nezapomeňte - i v češtině platí, že "slibem nezarmoutíš", a ve Vietnamu vás nikdo zarmoutit nechce.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat