Z jako Ztráta tváře

Ztratit tvář je jedna z největších pohrom, které mohou člověka v Asii potkat. Tvář se může zvětšovat (někdy i otékat), nebo taky zmenšovat - ztráta je až tím finálním, o to hroznějším stádiem. Tvář se dá ztratit tím, pokud člověk ztratí nervy a vypění, nebo pokud nezachová klid a netváří (!) se, že je všechno v pořádku a nic není problém.
Rovněž přiznat, že něco neumíte, nevíte nebo nedovedete je dost nešťastné - proto se Vietnam hemží skromnými, leč hrdými a všeznalými prezidenty vesmíru. Po několika dnech Evropanovi dojde, že je dost nejapné klást otázky zjišťovací, tedy takové, na které se dá odpovědět "ano" nebo "ne" - posledně jmenované odpovědit se skoro nikdy nedočkáte. Pokud se tedy např. ptáte na cestu, neptejte se stylem "Dostanu se tudy do centra?", nýbrž "Kudy se dostanu do centra?"

Ztratit tvář můžete také v taxíku, který vás už dvacet minut vozí po městě zvíci Rakovníka a hledá adresu v centru, aniž by měl sebemenší tušení, kde je - někde tu být musí. Pokud se začnete rozčilovat a dožadovat zkrácení vyhlídkové jízdy, kterou jste si neobjednali, ztrácíte body a tvář - maximálně se taxikář na vaše naléhání bude snažit zjistit, kdeže to je, třeba tak, že přibrzdí a ptá se kolemjdoucích. Otázka je, čeho si ceníte víc - jestli svojí tváře před taxikářem, nebo peněz, o které vás zkasíruje (to, že jste jezdili čtvrthodinu zbůhdarma ještě neznamená, že po vás nebudou chtít to, co je na taxametru).

Nezapomeňte - i v češtině platí, že "slibem nezarmoutíš", a ve Vietnamu vás nikdo zarmoutit nechce.

Z jako Záplavy

Záplavy jsou v určitých oblastech Vietnamu celkem běžné a nikoho příliš nevyvádějí z míry, pokud nepočítáme vyděšené turisty. Místní to berou tak, že je hodně vody, takže se na nábřeží udělá nějaký ten buddhistický rituál, pálí se tyčinky a falešné peníze jak o život, a když to nepomůže a přece stoupne hladina, vynosí se všechno do vyšších pater, místo motorek se jezdí na člunu a míň se troubí. Když voda opadne a vymete se bahno, nanosí se všechno zase zpátky a život jde jako předtím.

Pokud se zblblý tůrista ptá, jestli je bezpečné jet někam, kde byly záplavy před měsícem, místní na něj nechápavě hledí, protože tam záplavy teď *nejsou*. No jo, ale byly, kontruje tůrista - místní nechápou. Je to, jako byste se jich ptali, jestli si máte ven vzít deštník, když přece před měsícem pršelo...

X jako Xe Om

Mototaxi – ulice jsou plné mužů všeho věku, kteří mají očividně hodně času, postávají, posedávají nebo dokonce polehávají na svojí motorce či skútru a za levný peníz nabízejí svezení kamkoli. Výhodné v jedné osobě, nevýhodné ve dvou - tři dospělí se na jednu motorku nevejdou a za stejnou vzdálenost pak platíte dvěma xeomákům dvojmo.

T jako Trasa

Ha Noi – Hai Phong – Cat Ba – Ninh Binh – Cuc Phuong (Co Lung) – Tam Coc – Hue – Hoi An – Hue – Ha Noi
Původně jsme měli v plánu jet ještě dál na jih – kolem pátého listopadu 2009 se ukázalo, že jsou skoro všechny kraje na jih od Nha Trangu, které by stály za to, postižené tajfunem a buď zatopené, nebo jsou tam sesuvy půdy, takže jsme si to zase rozmysleli. Chtěli jsme se vyhnout těm nejproturistovanějším oblastem, jako je Sa Pa, zátoka Ha Long a Da Nang – i tak jsme si tůrismu užili až až. Nejjižnějším navšíveným městem byl tedy Hoi An.

V jako Vodní dýmka

Skoro u každého pouličního stánku s čajem, cigaretami nebo jídlem na severu Vietnamu je v kýblu nachystaná bambusová vodnice, nezřídka značně zakouřená a v dolní partii patřičně ohnilá. K vidění jsou verze z bambusu i novoduru, místy dokonce i naleštěné hliníkovky, starší modely jsou obalené vrstvami izolačky, s dřevěným i kovovým kotlem. Některé mívají stojánky, aby se nevylila voda – většina jich ale čouhá z kyblíků na zemi a čeká na zkušené nikotinisty, až jedním mocním tahem zpopelní dávku řezaného tabáku v kotli, tuto obratně vyfouknou a za zvuku, který vzdáleně připomíná okarínu, natáhnou do plic šedavý nimbus. Dýmky jsou nabízeny k použití prakticky všude, k prodeji skoro nikde. Na jihu Vietnamu (jižně od DMZ) se prakticky nekouří.

V jako Voda

Z kohoutku se nedá pít… a brzy zjišťujeme, že z Čech dobře známý paradox, že voda bývá leckdy dražší než pivo (viz B jako bia hoi), platí i ve Vietnamu. Postupně tedy objevujeme různé značky místních vod, ty nejlevnější v supermarketu kolem 5 tisíc dongů, ty nejdražší za 10 tisíc na ulici (v Hanoji pod 10 tisíc nikde, na menších městech kolem 7 až 8 tisíc). Voda je bez bublinek a i englicky se člověk na ní dočte, že je přečištěná reverzní osmozou.

V jako Víno

V jako Víno
Ve Vietnamu se réva pěstuje v okolí Da Latu – vedle pečiva další dědictví po Francouzích. Červené je hutné, sladké, těžké a silné, bílé spíše plošší a nevýrazné – možná důsledek zpracování nebo skladování, těžko říct. Ve větších městech se dá narazit i na vinotéky – v nich jsou dostání základní druhy dalátského (bílé, červené standardní, červené exportní, červené merlot-cabernet a červené silné, 16voltová šťáva zvaná „strong wine“ - v jedné hanojské večerce se mi dokonce podařilo zakoupit morušové víno – opět 16 procent alkoholu, sladké a hutné…) bratru za 50k, ale i dovozová australská, čilská, argentinská nebo evropská vína za ceny odpovídající tomu, že jde o dovozový tovar (třikrát a vícekrát vyšší než místní mok). Vinotéky také nezřídka prodávají i koňak – vzhledem k tomu, že vše nasvědčuje tomu, že se jedná o čínskou napodobeninu, to asi není nejlepší investice. Místní dávají masově přednost rýžové vodce Ha Noi, která se chutí i silou vyrovná ruským, polským i finským produktům.

V jako Vesnice a Venkov

Není vesnice jako vesnice - ale vesnice v džungli nedaleko Co Lung jsou úžasné... v oblasti žijí Thajci, většina lidí chodí pěsky nebo jezdí na kole, prakticky všichni dělají všechno ručně, domy jsou ze dřeva a na kůlech, výjimkou nejsoud domácnosti, kde není zaveden proud. Staré babky chodí oblečené postaru a neustále žvýkají arekové oříšky, plivou kolem sebe rudé sliny a lehce opojeně se usmívají, děti vybíhají na silnici a nadšeně mávají těm bílým zpoceným návštěvníkům zdaleka a volají na ně "hello mister" a "how are you?", buvoli se bahní v posekaných rýžovištích, bambusy ševelí a vodopády pádí. Na silnici se suší maniok a kukuřice, u stánku ve vsi visí na háku naporcovaný pes, hlína je načervenalá a ve vsi dole v údolí se v neděli dopoledne pálí rýžové víno. Vietnamský venkov je nádherný.

U jako Umělá hmota

Přírodní materiály jsou jednoznačně out, zavelel nějaký vietnamský ýbrdandy – už se to stalo před lety, a od té doby se nosí hlavně tesil, polyester a džíny. Od hlavy až po paty je možné se odít do umělé hmoty – a taky se to děje. V prodejnách pro tůristi se sice dostane i trocha toho hedvábí nebo lnu, místní dávají jednoznačně přednost daleko modernějším a daleko nemačkavějším materiálům.
Zarazilo mě, jak málo „tradičních“ artiklů je k mání – v jediném obchodě (nejspíš aspiroval na označení butik – musím přiznat, že na rozdíl od okolních obchodů v Hue nabízel o krapet jiné a vkusnější předměty) – jsem za celé tři týdny našel a zakoupil tzv. Ho Či Minovy sandály, umně sestavené z použitých částí pneumatiky. Místní je nenosí (potkal jsem v nich jen jednoho postaršího soudruha v Hanoji) – naprostým hitem a neodmyslitelnou součástí botníku jsou plastové výlisky béžové barvy ve tvaru trepek s otevřenou špičkou a šviháckým děrováním. Místní v nich neohroženě jezdí na motorce, pracují na stavbě a zdolávají horské stezky. Kdepak vietnamky, to je pro tůristy…

S jako Smlouvání

Bez smlouvání to není ono – a jen blb smlouvat nechce, jak dokládá ona památná scénka s falešnými vousy a tykví z filmu Život Briana. Jako bílá tvář máte ve Vietnamu celkem znevýhodněnou pozici tím, že většinou nevíte, co daná věc stojí – takže když se na trhu zeptáte, kolik že stojí tady ten hliníkový překapávač na kávu, dozvíte se, že 30 tisíc. Buď tedy zaplatíte více než trojnásobek obvyklé ceny, nebo začnete smlouvat: „Cha! Cože? Třicet??? Dám sedum!“ - Někteří prodejci smlouvat nechtějí vůbec a vida naditou peněženku tůristy neoblomně trvají na ceně, jiní vychytrale kontrují tím, že si máte cenu stanovit sami. S některými se můžete dobrat i ceny obvyklé. Platí to i pro ovoce, cigarety, hedvábí nebo jídlo na ulici - jediné místo, kde se smlouvat nedá, jsou samoobsluhy se čtečkou čárových kódů nebo s cenovkami (těch je skutečně pramálo) nebo obludné supermarkety „piksí“ (Big C), kde jsou cenovky na všem a obsluha se tváří krajně... nesmlouvavě.

R jako Rýžové víno

Pálenka z rýže o síle cca 20 – 50 procent. Na vsi se podle místních pálí slabší, ale kvalitnější rýžové víno, průmyslové výrobky sice nejsou tak olejnaté, ale bolí po nich hlava. Do rýžového vína se nakládají živočichové v různých stádiích vývoje, obratlí i bezobratlí – často bývá láhev s rýžovým vínem místem posledního odpočinku pro larvy bource morušového, holubí nebo oslí embrya, hady, krevety, štíry, gekony všech barev a rozměrů a pro různé jiné, kdysi živé entity.

R jako Rouška

Rouška se nosí skoro všude – v autobuse, na ulici, v obchodě, při jízdě na motorce. Slouží jako ochrana proti zplodinám, kterých je ve městě s převahou motorek skutečně požehnaně, hodí se taky proti prachu (a hmyzu při projížďkách na venkově). Jako ochrana proti kapénkové infekci funguje rouška nejspíš až druhotně.

P jako Pouliční prodej

Na ulici se prodává vše. Chodník neslouží ani tolik k tomu, aby se po něm chodilo, slouží zejména k tomu, aby se na něm vystavilo zboží, vařila a konzumovala polévka a jiné pochutiny, posedávalo a čajovalo, svářely se na něm mříže, opravovaly a nebo pouze parkovaly motorky a ještě k mnoha, mnoha dalším účelům. Chodníky bývají dosti členité, nicméně na rozdíl od Prahy a většiny jiných českých měst je o ně vzorně postaráno, pravidelně se zametají a jsou dost čisté.
Zboží doslova přetékající na chodník nutí kolemjdoucího položit si otázku, kdo si tohle všechno koupí.

O jako Originalita

Jako idealista, který je přesvědčen, že jednou ze zásad přírody je roznanitost, jsem si myslel, že tato zásada bude platit ve Vietnamu. Doteď jsem nepřišel na to, co mě k tomuhle bludu vedlo… zatímco na začátku cesty jsem si ještě myslel, že se mi občas podaří narazit na nějaký výrobek, který by nebyl naprosto všude stejný, v posledním týdnu jsem už při zaslechnutí hlášky „same same (but different!)“ propadal záchvatům nezvladatelného smíchu a dlouho nebyl k utišení. Košile, svršky, pásky, boty, suvenýry, předměty denní potřeby – všechno jako by se vyrábělo podle stejného mustru, ze stejného umělého materiálu a stejným způsobem. Stejné, ale záhadným způsobem jiné… možná je to způsobené místním ethosem stádnosti a uniformity, onou nám dobře známou socialistickou zásadou co možná nejméně vyčuhovat z řady a neodlišovat se od stáda, možná taky ne. Možná nikdo jiný nic jiného prostě nechce. Tečka.

„Keramická vesnice“ Bat Chang nedaleko Hanoje princip „same same“ dokládá více než výmluvně – u každého z desítek stánků je k mání prakticky to samé, tzn. divoce pomalované zboží uniformního tvaru s hliníkovými madly, na několika místech i pseudohistorické modely zapasované do mosazi a příhodně opatřené patinou. Můj nápad zakoupit vkusnou nezdobenou seladonovou sadu na zelený čaj se ukázal být stejnou utopií, jakou byl lov na manžetové knoflíky v Hanoji. Pokud je tato fata morgana někde k mání, potom ne v keramické vesnici Bat Chang. Podobně to vypadá ve vesničce hedvábné – všude to samý. Za návštěvu stojí jenom kvůli možnosti vidět, jak se hedvábí tká, jinak zboží se dostane v centru Hanoje za stejné ceny a ve stejném výběru.

O jako Opalování

Zatímco Evropan se (hlavně v listopadu) ze slunka a možnosti nachytat trochu bronzu těší, zakrývají se Vietnamci před sluncem seč mohou. Kromě širokých klobouků nosí zejména dámy roušky, dlouhé rukavice a zakrývají si sebemenší kousek kůže i při jízdě na mopedu. Tmavá kůže se považuje za sociální stigma a čím je člověk tmavší, tím větší je nejspíš lopata – musí totiž pracovat na poli. Posedlost světlou pletí je ostatně rozšířená v celé jihovýchodní Asii.

N jako Nuoc Mam

Jedno z prvních slov, která jsem si ve vietnamštině osvojil – ňok mam, rybí omáčka. Delikátní dochucovadlo ke všemu. Světle hnědá, pronikavě vonící, lahodná, nenapodobitelná.

N čili Ne není odpověď

Že na některé otázky neexistuje záporná odpověď, mi došlo v pasti na turisty zvané Tam Coc. Poněkud přeceněná lokalita je ovšem bedekrem do nebes vychválená, a tak se tam všichni ženou – protože to přeci stojí v bedekru, to dá rozum. Za 60 tisíc dongů člověka posadí do loďky a vezou ho mezi útesy a skrze tři jeskyně až k prodavačkám občerstvení. Že nechceš, vodu máš svoji a na banány chuť nemáš? Ani pivínko nechceš? Tak aspoň kup něco pro svého veslaře… U občerstvení nastává poločas a výmluvnější z dvojice veslařů, v našem případě slečna, vybalila z plechové krabice na dně bárky hromadu zboží. Trička, ubrusy a ubrousky s výšivkami, případně výšivky samotné – slovo kýč by se nedá definovat přiléhavěji. Ale ty prodejní dovednosti! Pozornost tůristy, který má mozek změklý dopoledním slunkem už tak dost, se soustředí na nabízené předměty, namísto aby si všímal toho, za co si zaplatil, tj. projížďky po zátoce a okolních malebných panoramat. Místo toho si prohlíží modře vyšívaný ubrus, na kterém je v hrubých rysech zpodobněn gondolier ve špičatém klobouku a dozvídá se, že ho prodavačka vlastnoručně vyšívala po večerech se svou mamá a že ho dá levně, za pouhých 10 euro. Kroucení hlavou a chabé pokusy dávat na jevo nezájem prodávající chápe jako povzbuzení a tahá z plechové bedny stále další a další textilie, bere tůristovi zkusmo míru a nabízí suvenýr když ne pro něj, tak aspoň pro dětičky vzdálené přízně. Po dvaceti minutách masáže uvěříte klidně i tomu, že ubrusy pravým hedvábím vyšíval Stevie Wonder podle návrhů Williama Morrise… u břehu jste ještě vyzváni k tomu, abyste počastovali oba veslaře spropitným. A neříkejte, že nedáte, nelidové!

Podobné ne/uplatnění slůvka "ne" člověk najde v Hue, kde jsou asi nejagilnější rikšové vůbec. Pravda je, že pěšky chodí jen chudí a podivíni, a chudý tůrista zákonitě není, takže aby nebyl divný, musí se svést na motorce nebo rikšou. Rikša se tedy lepí na kráčejícího tůristu, zkusmo se ho táže, odkud že to je (Česká republika není ve Vietnamu známa prakticky vůbec, a pokud snad ano, potom ne mezi těmi, kdo se ptají po vašem rodišti) a nabízí svezení. Kroucení hlavou, úsměvy a odmítání v angličtině ani vietnamštině nepomáhá; vychytralí rikšové po chvíli zahlásí něco jako "dobře, tak později" a jedou vedle vás po silnici, usmívají se na vás a zjišťují, jestli už náhodou není později. Několikrát se nám stalo, že rikša počkal i nedaleko restaurace, kam jsme zašli, a po jejím opuštění na nás trpělivě číhal a dožadoval se, abychom nastoupili.

M jako Města

Města, která jsme navštívili, jsou překvapivě uniformní a prakticky zaměnitelná, snad s výjimkou Hanoje, která je z nich největší. Architektura je podobná, doprava je podobně šílená, pouliční prodej taky... takže jde spíše o jednotlivé pamětihodnosti než o to, že byste našli nějaký podstatný rozdíl třeba mezi Ninh Binhem a Hai Phongem. Výjimku tvoří centrum Hoi Anu, které připomíná skanzen s tradičními stavbami a je zakonzervované opravdu značně.

M jako Manžetové knoflíky

Předloni jsem si v Nuslích koupil pár nádherných stříbrných manžetových knoflíků a velmi si je oblíbil. Na rubu mají vyraženo „Made in Vietnam“ – zákonitě jsem začal už v Hanoji pátrat po klenotnictvích, kde by se k nějakým dalo přijít a maloval si, jaký výběr mě to čeká. Marně – jediné město, kde jsou k dostání, je podle všeho Hoi An, a i tam v množství menším než malém. Všude, kde prodávají kravaty, se pravda prodávají i laciné manžetové knoflíky z textilu a lisované oceli – ovšem pokud máte dojem, že v zemi, kde je relativně levné stříbro a kde se perletí vykládá kdejaký kus dřeva, by mohlo být k dostání i něco lepšího – inu… tak to byl jen váš dojem.
Přírodní materiály a jejich zpracování jsou neuvěřitelné – ještě neuvěřitelnější je ovšem skutečnost, že vám krejčí bez sebemenšího rozmyslu na košili nebo sako na míru přišijí knoflíky z plastu a ještě vám drze tvrdí, že o takové výstřednosti, jako jsou knoflíky z perleti nebo buvolího rohu v životě neslyšeli. Kdepak! Perleťové knoflíky se mi podařilo objevit poslední den v centru Hanoje za pár drobných, knoflíky z buvoliny ovšem nikde – jejich existenci popřel i výrobce suvenýrů z bůvolích rohů, který měl jinak všechno, hůlky, misky, lžičky, ozdoby do vlasů, pouzdra a další artikl, a na můj nejapný dotaz, proč je tedy u všech všudy nedělají, odtušil, že knoflíky z bůvolích rohů se nedělají. Takže mám doma na saku asi knoflíky z kozy…

L jako Lukulské hody

Namátkou: krabi v soli, ryba pečená se zázvorem, jarní závitky smažené i nesmažené, grilované krevetky, vodní špenát, neidentifikovatelné malé karbenátky, tofu na tisíc způsobů, hanojské cha ca připravované na pánvi přímo před námi, čerstvě setnutý kokosový ořech, grilovaný sumec v kari omáčce, banh mí ba té čili bagetka se sušeným masem…

L jako Lonely Planet radí, pátrá, dezinformuje

Připouštím, že na průvodci se šetřit nemá – pokud se člověk vybaví průvodcem z roku 2005, bude se v roce 2009 záhy divit, kamže to poskočily ceny, a dolů to skutečně nebylo. Časem se bude divit i jiným věcem, jako např. tomu, ve kterémže Hai Phongu to byli dopisovatelé tohoto věhlasného bedekru, když jej poté označili za „ospalé město s čistými ulicemi“ – podle místních starousedlíků nepřipomínal starou Hanoj ani před pěti lety, natož pak nyní, a ulice v něm jsou čisté / zaneřáděné úplně stejně jako kdekoli jinde ve Vietnamu.
Transkripce vietnamštiny je značně rozkolísaná, protože páni překladatelé asi nikdy neslyšeli o IPA čili International Phonetic Alphabet… lepší je se zeptat místních, případně v průvodci ukázat na vietnamské slovo, než se ho pokoušet vyslovit.

K jako Kursy vaření

Kursy vaření se dají absolvovat v Hue a Hoi Anu, možná i jinde – zatímco v Hue jsem narazil na jediný, v Hoi Anu se tůrista může kulinárním dovednostem přiučit za 25 dolarů v každé druhé restauraci. Přednost určitě je, že se může v rámci moderovaného nákupu na trhu dozvědět, co že to či ono vlastně je a k čemuže to je dobré – jinak se nabízená menu, kterým se člověk mohl přiučit, moc nelišila a sestávala hlavně z mořských potvor. Ty se v Čechách dostanou buď mražené = nepoživatelné a nebo čerstvé = tak drahé, že si je nemůžu dovolit – proto jsem kurs nakonec neabsolvoval s tím, že bude daleko příhodnější, když se pokusím vetřít do přízně kuchařů v pražských vietnamských tržnicích a nějakou tu informaci pochytím u nich, včetně orientace po surovinách, které se běžně dostanou v čerstvém stavu v našich zeměpisných šířkách. Ale kdyby mi někdo vysvětlil, co že to tam měli za ryby nebo k čemu jsou ty bílé hroudy... no tak holt příště.

K jako Krejčí

Zejména do Hoi Anu přijíždějí četní turisté, aby se zde oblékli. Nejezdí sem pravda nazí, ani moc chudých sem nejezdí - krejčovské salony jsou naprosto všude a ceny jdou stále nahoru. Na bludy z průvodce o nízkých cenách a vysoké kvalitě zapomeňte a obrňte se trpělivostí, posilte nervy a držte se několika rad, které vám ušetří čas, peníze a nervy.

a) Veškeré textilie (i v těch nejlepších salonech) působí jako napodobeniny (na omak, mají pravopisné chyby ve značkách výrobců, Made in Italy a Made in England na jednom a tom samém štůčku atd.) - ve slušném salonu to přiznají a uvedou složení materiálu. I napodobeniny mohou být kvalitní - některé skutečně jsou, jiné jsou umělé a nepomůže, že vám prodavači budou na smrt vlastních dětí přísahat, že to je čistá střižní vlna.
b) Požadujte vzorky a v případě pochybností proveďte test materiálu. Pokud vám nechtějí dát vzorek, opusťte salon a už se tam nevracejte.
c) Pokud si něco objednáte a necháte si vzít míru, trvejte na zaznamenání všech specifik, která má výsledný oděv splňovat, jejich písemné potvrzení personálem a jasný termín první zkoušky a předání hotového kusu - teprve potom plaťte zálohu. Neodcházejte bez odstřižku všech látek, které jste si objednali. Jinak se vám může stát, že bude oděv ušitý z jiné látky, střih nebude odpovídat původnímu zadání nebo nebudou sedět různé detaily.
d) Nechte si předem ukázat doplňky, jako jsou spony, knoflíky a zipy - jinak se vám může stát, že na prvotřídním obleku najdete plastové knoflíky té nejhorší sorty.
e) Skutečnou kvalitu krejčovských prací zaručují pouze ty nejlepší (a tudíž nejdražší) salony. Většina "pouličních" salonů, které se podobají jako vejce vejci, využívá služeb námezdních krejčích, tlačí na cenu a kvalita bývá podprůměrná, ne-li přímo mizerná. To, že salon existuje 10 let, ještě zdaleka neznamená, že odvádí kvalitní práci.
f) Na zkoušky a úpravy si ponechejte dostatek času. Pokud nejste napotřetí spokojeni, požadujte výraznou slevu nebo oděv odmítněte a nechejte si vrátit zálohu.

K jako Kosmetika

Dvě věci mě zaujaly a zarazily zároveň - z jakéhosi mě neznámého důvodu si nechávají vietnamští šviháci narůst dlouhý nehet buď na palci, nebo na malíčku, ačkoli ostatní nehty mají střiženy nakrátko. Nejspíše se s nimi někde dloubají, často totiž na ulici potkáte někoho, kdo se ostentativně šťourá v nose.
Ještě divnější jsou řídké štětiny, které se leckterému muži derou zpod límce - při bližším ohledání rostou z bradavice na krku a dosahují skutečně obdivuhodné délky. Možné je, že se tradičně nestříhají, třeba to přináší štěstí - to se mi zjistit nepodařilo a ani jsem se po tom kdovíjak nepídil. Faktem je, že Vietnamci nemají právě nejhustší vousy a podobný porost ve tváři přeci jenom pozornost vzbudí, už jen vzhledem ke svojí délce.

K jako Klobouk

Zatímco dámy nosí převážně špičaté klobouky z palmového listí, pánové na severu si libují v zelených armádních kloboucích. Nosí je prakticky všichni – klobouky jsou laciné a celkem trvanlivé. Na jihu (od DMZ) se ty samé klobouky prodávají výhradně jako suvenýry, jsou opatřené napodobeninou jakéhosi ideologického symbolu a nenosí je nikdo kromě pomýlených turistů. Nabízí se paralela s ruskými ušankami, které si v Praze pořizují a nosí pouze italští a britští turisté, pokud nepočítáme soudruhy z Východu s ušankami od Versace.

K jako Káva

K jako Káva
Nebo taky káva jako kráva, případně tekutý kokain – první setkání s touto kardiakům nebezpečnou krajně tekutinou následovalo záhy po příletu do Vietnamu. Černá jak noc, silná jak noha u prdele a v kombinaci s kondenzovaným mlékem sladká jak hřích – silou připomíná kvalitní italské ristretto, vůní čokoládu, oříšky a vanilku, násobeno deseti. Okamžitý životabudič, jehož účinky hned tak nepoleví.

Vietnamská káva má dvojí systém číslování – od jedničky do osmičky u značky Trung Nguyen, asi nejrozšířenější tamní komerční značky (vietnamské Tchibo nebo tak něco) – jednička je přitom nejslabší, osmička nejlepší. Druhý systém vedou prodejci zrnkové kávy, kde je vcelku logicky všechno naopak – jednička je nejlepší, osmička nejslabší. Vítejte ve Vietnamu.

Zvláštním poddruhem je káva z lasice, čili po místním „weasel coffee“ – místní druh cibetky prý zralé kávové boby požírá, ty cibetku opačným koncem nestrávené opouštějí, pilní vesničané je sbírají, praží a prodávají turistům jako vzácnou delikatesu. Cena kolem 70 tisíc dongů za 100 gr tomu moc nenasvědčuje, ale ať už ona káva prošla zažívacím traktem kohokoli, je pořád velmi slušná. Ucházející je i káva z Da Latu a Buon Me Thuotu.

H jako Hygiena

Středoevropana příjemně překvapí spršky u každého záchodu evropského typu, které slouží k opláchnutí příslušných partií. Evropské toalety (alespoň na severu Vietnamu) převažují nad tureckými. Ach, kdy byla Evropa ještě tak civilizovaná, že se stavěly koupelny, kde se člověk mohl nejenom otočit, ale vešel se do nich i bidet? I když se i dnes do některých teoreticky vejde, nedávají ho tam...

Koupelny bývají vyspádované a v rohu bývá gula, čímž jsou nevyplavitelné. Voda ovšem pitná není, takže čištění na zubů je lepší použít vodu balenou. Pokud se bojíte mikrobů, kupte si lihový gel (k dostání v lékárně), který ruce po rozetření dosucha desinfikuje.

Hygiena na ulici je přiměřená - nádobí i hůlky se myjí, co na tom, že ve studené vodě a suší se na zemi nebo na mřížkách, které přílišnou důvěru nebudí. Patří k bontonu si hůlky a lžíci před jídlem otřít ubrouskem a po jídle se ostentativně, pomalu a velmi důkladně šťourat v zubech párátkem.

H jako Hedvábí

Hedvábí nikdo z místních neností - je to jednoznačně záležitost pro turisty. Zatímco Vietnamci dávají přednost materiálům moderním, nemačkavým, nežehlicím a polyesterovým, může si turista vybrat z obrovského množství pravého i levého hedvábí, bavlny, vlny a místy i lnu.
Zejména ženy mohou snadno podlehnout vábení šátků, kabelek, halenek, kabátků, sukní a kalhot, nehledě na to, že na míru lze za přiměřený peníz nechat vyrobit naprosto cokoli (o kvalitě něco více pod K jako Krejčí). Proto se nedoporučuje vybavovat se na cestu kreditní kartou bez limitu. Hedvábí je pro mnoho návštěvníků Vietnamu velký tahák, proto se někteří prodejci snaží podstrčit jim tkaniny hedvábí podobné, leč plastové (o to autentičtější však jsou!). Pokud se tedy ptáte na materiál, neptejte se "Je to z hedvábí?", protože se vám nedostane jiné odpovědi než kladné.
Hedvábné šátky představují oblíbený suvenýr a jsou k mání za zlomek ceny, za kterou se prodávají v Čechách.

E jako Elektrikáři

S velkým odstupem nejodvážnější chlapíci, jaké znám – vietnamští pouliční elektrikáři. Holé ruce ponořené do změti drátů připevněných na sloupech, balancují v plastových trepkách sebejistě na poslední šprušli žebříku… fázovka? kdepak! Před opravou odpojit od proudu? A proč proboha??? Tihle mají pro strach uděláno…

D jako Dongy

Bankovky od 10.000 dongů nahoru jsou skutečně z plastu a připomínají, byť ne materiálem, oběživo ze hry Sázky a dostihy. Jako Češi máme ulehčené přepočítívání, protože vzhledem ke kursu koruny vůči dolaru a dolaru vůči dongu je to skoro 1:1 – tisíc dongů vietnamských je zhruba jedna koruna česká.

Č jako Čaj

Pije se zelený a dost silný, velmi často s ledem. Prvních několik dnů jsme dostávali samé náhražky – jako třeba čaj z pytlíku nebo granulát… teprve cestou do Cuc Phuongu jsme zastavili u pumpy a dostali od obsluhy echt výluh, po kterém jsem teprv ucítil pořádné čajařské chvění – aby ne, dvě deci vroucí vody a dvě hrsti čaje…

B jako Byrokracie

Vietnamská byrokracie je podle všeho na sestupu, nicméně je tak půvabná, že není možné ji nezmínit. Je to kafkovský model v asijském vydání.

Tak třeba: v letadle vám dají vyplnit lejstra kvůli imigračnímu, vše v několika kopiích, jakousi kartičku ze čtvrtky přidají a nádavkem ještě zdravotní prohlášení, dvojmo na žlutém papíru. Když se potom na letišti poctivě vypsanými lejstry oháníte, nejeví o ně žádný z uniformovaných úředníků sebemenší zájem (a to ani cestou zpátky).
Nebo v bance - pokud si měníte peníze v bance, musíte vyplnit formulář ve formátu A4, kde m.j. vypisujete svoji adresu ve Vietnamu, adresu hotelu a číslo pokoje, jeho telefon atd. Pokud se domníváte, že se tato data někde archivují, jste na omylu - banka vám lejstro orazítkuje, podepíše a popřeje vám dobrý den, takže pak nechápavě zíráte, proč jste tam proboha museli vypisovat takovéhle marginálie, když si je banka neponechá. Snad kdybyste se ztratili a měli s sebou jen stvrzenku o směně, budete ji moci ukázat taxikáři...

B jako Bia hoi

Vietnamské „čerstvé pivo“, zvané bia hoi, svou chutí i silou bezezbytku vystihuje termín ražený českými pivaři – svěženka. Podává se v nálevnách a jídelnách, místy se ředí vodou, ale i to neředěné je dost slabé – ideální do místního vedra vzhledem k nízkému obsahu alkoholu a vzhledem k nízké ceně vychází skoro stejně jako voda (asi 4k za sklenici).
Pivo lahvové je o dost chutnější – ze značek Festival, Hue, Ha Noi, 333, Huda, Larue a Saigon vychází nejlíp posledně jmenovaná, naopak taková Huda z Hue chutná jako Carlsberg, do kterého někdo nachcal.
Místní pijí s mírou a za celé tři týdny jsem neviděl nikoho, kdo by byl na veřejnosti opilý.

B jako Banh Mí

Francouzská okupace stála za vyliž, shodují se místní – pravda taky je, že Frantíci si požerák nikdy neošidí a že vietnamské pekaře naučili péct tak delikátní bagety a bagetky, že nikde nenajdete lepší. A taková čerstvá bageta, plněná masovou šmakuládou (maso pečené, maso sušené...) a zakápnutá chilli omáčkou, to je snídaně, které jen pramálo odolá. V Hai Phongu kousek od naší ubikace dělala pouliční prodavačka luxusní bagety se sušeným masem – kdo neochutnal, neuvěří…